Nábytkové umění starověkého Řecka

04.09.2017

Pro uložení předmětů, včetně oděvů, používali staří Řekové truhlice (řecky kibótos - také larnax) a výklenky s policemi. Skříně (armarium) se zřejmě v řeckých domácnostech vyskytovaly až v době římské.

K zařízení domů patřil především lehací nábytek. Lůžko Řekové nazývali lechos. Bylo vyrobeno z dřevěného rámu, do kterého byly vypleteny řemeny nebo provazy. Změkčení lehací plochy bylo vylepšováno rozložením kožešin, houní i koberců.

V řeckých příbytcích bylo používáno lehátko bez opěradla, stojící na čtyřech nohách. Bylo nazýváno kliné. Tato lehátka sloužila především při hostinách - symposiích a jejich výzdoba byla i reprezentací majitelů domů. V užší části byla lehací plocha zvýšena pro spočinutí hlavy ležícího. V pozdější době bylo toto lehátko opatřováno i zadním opěradlem a tak připomínalo dnešní pohovku. V luxusním provedení bývalo ozdobeno řezbami a snad i bronzovými, zlatými a stříbrnými ozdobami. Vyskytovala se i lehátka zdobená slonovinou.

Sedací nábytek zastupovala ve starořeckých domácnostech skládací stolička a lehká židle - provizorní a snadno přenosný sedací nábytek. Vedle pevného mobilního sedacího nábytku sloužily v řeckých domácnostech i v oficiálních prostorách skládací sedadla, která byla vytvořena ze zkřížených dřev uprostřed spojených kloubem.

Čtyřnohá sedačka (diphros) byla nejběžnějším předmětem používaným nejen v domácnostech. Sloužila řemeslníkům při jejich práci, žákům ve školách, hudebníkům při jejich produkci. Na vnitřním vlysu Parthenónu na athénské Akropoli jsou vytesáni i olympští bohové, sedící na sedačkách, které jsou obdobné těm, jaké byly používány v běžných příbytcích.

Oblíbené byly židle s prohnutým opěradlem, poskytujícím větší pohodlí. Staly se představitelem a snad i symbolem starořeckých domácností. Tato typická starořecká židle (klismos) svými ladnými křivkami při povrchním pohledu navozuje dojem jakoby snad ani nesouvisela s přísným řeckým tvaroslovím. Je jedním z mnoha dokladů o smyslu pro tektoniku - dokladem řemeslné vyspělosti a tvarového cítění starořeckých truhlářů. Lehce vyhnuté nohy spolu s prohnutou zádovou opěrkou poskytovaly pohodlné spočinutí a pevné opření zad. Klismos byla typickou židlí běžně používanou v domovech i v dílnách.

Řečtí tvůrci tuto židli vytvořili ze zkušeností a poznání vlastností použitého materiálu, z pochopení základních vlastností dřeva. Do tvaru přenesli poznání technologických vlastností a vytvořili její ladné křivky, které potvrzují statické zákonitosti. V umění starého Řecka se setkáváme právě zde s potvrzením, jak tektonika spolu s tvarovým řešením a plastičností zaujala důležité místo v řadě kompozičních prostředků.

To, že se řemeslník dlouho učil v dílně svého mistra, vysvětluje i značný konzervativní ráz nejen celého řeckého umění - včetně tvorby nábytkových předmětů, ale i mnohaleté opakování tvarů při výrobě i této židle. Pro zvýšení pohodlí sedících byly na sedací plochy pokládány látkové přehozy a matrace, které byly plněny především vlněným rounem nebo lnem. Čalounění sedacího nábytku, v dnešním slova smyslu, vycpávání čalounů jako pevné součásti sedáku, ve starém Řecku používáno nebylo. Přehozy a pokrývky na sedací plochy ukládané byly často zdobeny vlnovkami, hvězdicemi a rozmanitými ornamenty. Sedák byl mnohdy vyroben jako rám a jeho plocha pak vypletena koženými řemínky.

Na přední místo v starořeckých interiérech i exteriérech byla řazena honosná křesla a trůny. Pravda, v obyčejných starořeckých domácnostech byla používána zcela výjimečně. Tento typ sedacího nábytku si dopřávali jen příslušníci nejvyšších vrstev. Sloužil především při zasedáních. I v Řecku jsou ve starých literárních pramenech trůnní křesla uváděna zpravidla jako symboly moci. Trůny byly vyrobeny ze vzácných materiálů a bohatě zdobené patřily i k chrámovým pokladům.

V řeckém domě nebylo mnoho nábytku. Dřeva, které bylo základním materiálem pro výrobu nábytku, nebylo ani v helénském období nazbyt. I když ve starověku nebyly řecké hory tak holé jako je tomu dnes, bylo i tehdy dřevo vzácným materiálem. Snad právě proto si ho starořečtí řemeslníci dokázali vážit. Znali vlastnosti jednotlivých dřevin a uměli je ve prospěch svého díla zdárně využívat.

Na jednotlivé výrobky, ale i na jednotlivé části dokázali vybrat vhodné dřeviny, posoudit a využít jejich pružnost, pevnost, snadnost ohybu. Tam, kde byla potřebná vyšší odolnost, dokázali zvolit dobré tvrdé dřevo. Konečnou úpravu povrchů prováděli pomocí pemzy, kterou poskytovalo moře v dostatečném množství. Leštěním naolejovaných ploch dřeva jemnými kožkami docilovali hebkosti povrchů. Nábytkové předměty byly nejen povrchově upravovány, ale byly na nich uplatněny i řezby.

Vedle dřevořezby byly dřevěné části nábytku často soustruhovány. Starořečtí nábytkáři poznali a ovládali soustružení. Soustruh přináležel k pracovním pomůckám starověké antiky a snad i prvním jeho zhotovitelem kolem r. 532 př.n.l. byl Řek - matematik a technik Theodorus ze Samu. Tento stroj poháněný ručně umožnil opracování nohou jak sedacího, stolového tak i lehacího nábytku.

Zvládli při výrobě nohou sedacího nábytku nejen soustružení, ale i ohýbání dřeva pomocí napařování. Jednotlivé díly dovedli spojovat rohovými spoji, které při dohotovování díla klížili kostními klihy.