Nábytkové umění starověkého Říma

18.09.2017

Na jihu Evropy lidé rádi stolují pod širým nebem. Bylo tomu tak i ve starověku. V pozdním odpoledni, tedy v čase, kdy zámožní Římané ulehávali k jídlu, se v bohatších domech odbývala každodenní hostina, trvající často i mnoho hodin.

Jídelna, triclinium, ať již byla umístěna pod širým nebem nebo v samotné místnosti, byla vybavená stolem. Stůl se nazýval mensa, býval obklopen třemi lůžky. Situován byl zpravidla ve středu triclinia - jídelny, která se stala součástí každého honosnějšího domu. Jídelna byla původně určena pro devět stolujících. Podle starých pravidel měl totiž počet pozvaných hostů odpovídat počtu Grácií, spočívajících na jednom lehátku. Počet devíti stolujících, ulehajících k hostině na třech lehátkách, pak odpovídal magickému počtu Múz.

Počátkem císařství přišlo do módy poloobloukovité lehátko, kterému se říkalo sigma. Místa na lehátkách měla svoji posloupnost. Nejčestnějším místem bylo místo "konsulské", které bylo nabízeno nejváženějšímu hostu. Sousedilo s místem hostitelským. Stolovníci ulehali napříč lehátka, poněkud šikmo, tak aby hlava každého, níže ležícího byla přibližně v úrovní prsou souseda, ležícího výše. Lehátka (lectulus) hrála tedy v domácnostech starověké Itálie důležitou roli a patřila k reprezentačnímu nábytku.

Ložnice zpravidla mívaly vchod do atria, lůžka v ložnicích byla širší a vyšší. Proto před ně byly přistavovány stoličky pro pohodlnější ulehnutí. V domech byly používány i nízké pohovky se zadními a bočními opěrami, které sloužily ve vstupních částech obydlí.

Staří Římané na lehátkách také četli, studovali, diskutovali, ale i psali. Proto se psací stoly ve starověkém Římě vůbec nevyskytovaly. V mnoha domácnostech byly po ulehnutí vytvořeny kamenné palandy, vyvýšené nad podlahou. Na ně pak byly pokládány rohože, matrace, pokrývky a polštáře. Žíněnky a polštáře bývaly vycpávány vlněnými výčesky. Častěji se ale spávalo, hodovalo, diskutovalo či četlo na lůžkách a lehátkách vyrobených ze dřeva nebo i z bronzu.

Základní lehací plocha byla vytvořena z rámu, vypleteného koženými řemeny. Matrace pokládané na lehací plochu byly pokrývány měkkými kožešinami a vyšívanými přehozy. V záhlaví byla zvýšená čela lůžek pobíjená bronzovými či stříbrnými plechy, které byly zdobeny reliéfními ornamenty. V zámožných domácnostech byla lehátka zdobená drahými materiály. Z bronzu, slonové kosti, želvoviny a stříbra byly na postranicích a čelech lůžek vytvářeny náročné dekory. Římané nechávali často obyčejné dřevo obkládat drahými dýhami. Výztuže záhlaví byly formovány do podob hlav koní a jelenů.

Lůžko a stůl se staly důležitými nábytkovými předměty vybavení jídelen. Krásně vypracovaný stůl byl především dekorativním nábytkovým předmětem. Umisťován uprostřed atria byl hlavní a reprezentační součástí jeho vybavení. Kartibulum, jak se tento, honosný mramorový stůl nazýval, připomínal doby, kdy se v mnohých atriích připravovalo a servírovalo jídlo. V náročně upravených atriích měl zcela výjimečné poslání. Stavěly se na něj různé vzácnější předměty, nádoby a vázy vystavované na odiv hostů. Byl tak současně s fontánou a impluviem (nádrží na vodu a vodotryskem) centrální ozdobou domu. Na podnožích kartibulů, nesoucích mramorovou stolní desku, se skvěly skvostné kamenořezby s figurativními motivy zvířat.

Ve starořímských interiérech bývaly používány i menší pevné stolky o třech nohách. Jejich nohy, vymodelované jako nohy laní nebo koz, ozdobené bájeslovnými figurami a hermami, se staly typickým starořímským nábytkem. Vedle pevných trojnohých stolků se zachovaly i stolky skládací. Jejich nohy zapouštěné do kloubů, upevněných ze spodu na stolní desce, byly spojovány pohyblivými a křížícími se příčkami. Toto zařízení umožňovalo stahovat a roztahovat i zvyšovat nebo snižovat výšku stolu. Těchto pevných, přenosných a lehkých stolků, ale i stolků s roztahovacími nohami bylo používáno při hostinách a sloužily jako jakési přístavné, snad bychom mohli říci servírovací stolky, na které byly stavěny nádobky s vínem a s pokrmy. Jejich stolní desky bývaly mramorové. Pevné trojnohé stolky byly používány nejen v příbytcích starých Římanů, ale i v hostincích, jak dokladuje scénka na jedné z mnoha fresek v Pompejském domě. Hosté při stolování sedávali na prostých lavicích nebo na stoličkách.

Římané používali rozličná křesla s područkami nazývané - solium. Oblíbené bylo křeslo kathedra, sloužící nejen učitelům ve školách, ale i v mnoha domácnostech. Kathedra tvarováním připomínala plážovou košatinu. Prostá sedátka scamnum byla vyrobena jednoduchým způsobem z desky, do které byly začepovány čtyři nohy. Pro pohodlnější sezení se na sedadla pokládaly polštáře. Polštáře byly ukládány i na mobilní lavice, o které Římané oproti Řekům obohatili sedací nábytek.

Dalším pozoruhodným typem, který v méně náročném provedení sloužil i v domácnostech, se stalo úřední sedadlo. Spolu s odlišným oděvem se stalo jakýmsi společným odznakem římských úředníků - magistrátů. Prostá lavice subselium sloužila tribunům lidu. Sedátko sella - mohli používat nižší úředníci. Livius v knize k tomu ve své páté knize poznamenal: "Každý, kdo dosáhl na společenském žebříčku vyšší hodnosti, která takové poctě příslušela, měl vlastní stolici ze slonoviny". Nejvyšší poctou byla tedy možnost používání křesla bez lenochu, vybaveného poduškou, bohatě zdobeného slonovinou nazvané sella curulis. Toto "kurulské křeslo" směli ale používat jen nejvyšší úředníci.

Staří Římané nepotřebovali tolik skříní a skříněk k ukládání obleků jako naše domácnosti. Skříní se používalo velmi málo. Oblečení - římská "tunica" podobná košili i bohatá "tóga", náročný typický oděv Římanů, ale i ženská "stola", to vše bylo vhodnější skládat a ukládat do truhel.

Truhla také sloužila k úschově cenných předmětů a byla zpravidla i pokladnicí. Zpravidla byla vyrobená ze dřeva a obložená železnými nebo bronzovými pláty, opatřená zámky a úměrně ozdobená rytinami. V každém rohu bývala opatřena dvojitými nožkami, které obepínaly kamenný podstavec, a byla připevněna kovovým svorníkem, který procházel dnem skříňky.

Pro skladování zásob, nádobí, rozličných domácích potřeb bývala ve starořímských příbytcích k dispozici malá místnost, ve které bylo ukládáno nádobí a také pokrývky. Ve výklencích a nikách knižní svitky a na čestných místech portréty význačných předků. Vedle skříní měly římské domácnosti k dispozici jakousi komoru pro uložení předmětů, kterými nebyly zatěžovány ostatní místnosti.